Kdo je Šárka Kosková

Čest jako způsob života/ k životnímu jubileu dramaturgyně Šárky Koskové / r. 2009

autorka článku PhDr. Jarmila Cysařová        

Rodačka ze  Vsetína Šárka Kosková – Drozdová, dcera  pedagožky Marie a  spisovatele Jana Drozda, vyrůstala v rodině, která vyznávala demokratické ideály první Masarykovy republiky. Byly jí dva roky, když se rodina přestěhovala do Nového Bohumína. Po maturitě vystudovala na Filosofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci češtinu a ruštinu pod vedením pro ni nezapomenutelných profesorů Oldřicha Králíka a Jiřího Skaličky a divadelní vědu u docenta Jiřího Stýskala. Už v době vysokoškolských studií psala divadelní recenze; literatura byla a je její celoživotní láskou.  V sedmdesátém roce vypsala literární redakce ostravského rozhlasu konkurs na místo redaktorky; přihlásila se a byla přijata. Úspěšná kulturní publicistka se věnovala literárním pořadům. Po dvou letech v rozhlase jí vedoucí literárně dramatického vysílání ostravského televizního studia Květa Škutchanová nabídla místo dramaturgyně. Výzvu přijala. Jejím prvním vstupem do televizního programu byl autorský pořad, portrét básníka Vilémy Závady a prvním dramaturgickým počinem inscenace hry Jiřího Křenka Pláňata v režii Jiřího Bělky.

   Dvacet dva let spolupracovala v ostravském studiu jako dramaturgyně nebo scenáristka s význačnými autory - s Oldřichem Daňkem, Marií Kubátovou, Milošem Smetanou, Jiřím Křenkem, Jiřím Blažkem, Miroslavem Stonišem, Josefem Eismannem, Vlastimilem Venclíkem, Jaromírou Kolárovou a dalšími, z režisérů se zmíněným Jiřím Bělkou, Otakarem Koskem, Janem Kačerem, Evou Sadkovou, Radimem Kovalem, Drahomírou Vihanovou, Aloisem Millerem, Jaromilem Jirešem…

   Na svém kontě dramaturgyně nebo scenáristky má asi stovku televizních inscenací, desítky literárních pořadů, externí působnost na pedagogické fakultě Ostravské univerzity,  na Slezské univerzitě v Opavě a na Filosofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Umění bylo pro ni kladení otázek, zjitřování citu, provokování myšlenek a bytostným tématem  umění a etika. Když v šedi „normalizace“ viděl divák v programu jména Šárky Koskové a tvůrců, s nimiž spolupracovala, mohl si být jistý, že nebude svědkem úlitby režimu. Byl jí cizí jakýkoli ústupek bez ohledu na kariérní postup. Odmítla dvojí nabídku vstupu do KSČ - nejprve  v rozhlase, poté v osmdesátých letech v televizi.

   Televizní hra Naděje má hluboké dno, jejíž scénář napsala podle románu Jaromíry Kolárové, byla v roce 1989 odměněna Čestným uznáním ředitele festivalu Zlatá Praha. A na televizním festivalu v Tokiu získala v témže roce Hlavní cenu televizní inscenace hry Jaromíry Kolárové v dramaturgii Šárky Koskové a v režii Otakara Koska Jsou určité hranice - příběh ženy (v  titulní roli  Daniela Kolářová), která za války navázala nevědomky milostný vztah s gestapákem a on ji po letech vyhledal. V devadesátém druhém roce ocenil práci Šárky Koskové na inscenacích a literárních pořadech Český literární fond. A o rok později bylo úspěšnou reprezentací studia drama dvou bratrů žijících na samotě v pokřiveném světě padesátých let: televizní film autora Jiřího Křenka v dramaturgii Šárky Koskové a v režii Otakara Koska Evangelium podle Pastýřů. Porota světového televizního festivalu v kanadském Banffu udělila filmu třetí cenu.  

   V publikaci Padesát let televizních studia Ostrava ocenil autor Milan Švihálek „významnou roli, kterou sehrála tvůrčí dvojice manželů Šárky a Oty Koskových při vytváření profilu ostravské televizní dramatické tvorby… Šárka Kosková dramaturgovala kromě desítek inscenací a hraných děl také více než stovku literárních pořadů, které systematicky mapovaly starší i novou regionální literaturu, což byla její pokorná služba kultuře kraje. Šárka Kosková o tom říká: Jako dramaturg jsem se snažila hledat kolem sebe vždycky svébytné a jedinečné autory a také látky, které by měly své pevné kořeny, nezaměnitelnou poetiku a silnou výpověď.“

   V roce 1990 se stala vedoucí tvůrčí skupiny literárně dramatické tvorby ostravského studia. A nestraník Otakar Kosek, který před listopadem 1989 režíroval pro svůj „buržoazní“ původ pouze externě, se stal ředitelem ostravského studia. V bouřlivých polistopadových vodách sporů, omluv, výmluv, vysvětlování předešlých postojů, křeslo opustil. Chtěl režírovat, ne řešit osobní problémy lidí. Musel si vybrat. Proto rovněž vzdal  i místo šéfa programu.

    Bezprostředním impulsem k tomuto kroku byl také ambiciózní projekt Koskových, televizní adaptace románu Oty Filipa Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy, čtyřicetiletá historie Ostravska od roku 1928; autorem scénáře byl spisovatel Miroslav Stoniš, dramaturgyní Šárka Kosková. Byl to v televizi jeden z prvních pokusů o dramatické ztvárnění novodobé historie.

   V prvních letech devadesátých vstupovaly na obrazovku kromě význačné západní tvorby i pokleslé seriály, telenovely,  startovalo vysílání komerčních televizí. Kultivované pojetí dramatické tvorby, včleněné do dramaturgických plánů, které Šárka Kosková předkládala tehdejšímu ostravskému šéfproducentovi, jí byly jeden za druhým vraceny. Nebyla z lidí, kteří by své problémy, svou vizi dramatické tvorby ventilovali na veřejnosti. Nicméně když ji ostravská pobočka Obce spisovatelů vyzvala, aby do jejich časopisu pro literaturu, umění a historii Alternativa, určený úzkému okruhu odborníků, napsala článek o stavu dramatické tvorby v ostravském studiu, neodmítla. Nekritizovala televizi, s níž byla bytostně spjata, ale pojmenovala rozpory se šéfproducentem. „A dva moji tehdejší nadřízení mi zrušili místo. Přesto jsem nikdy nelitovala, že jsem to udělala. Zkrátka -  jsou „určité hranice“ toho, čemu mohu nečinně přihlížet“, řekla mi před lety v interview. Víc se odmítla šířit. Teprve po letech, když ony události zavál čas, řekla ke svému odchodu z ostravské televize více: „Jsem Valaška, Ostravu mám zadřenou pod kůží. Ale musela jsem odejít kvůli “paměti“ a odlišnému názoru. Nechtěla jsem třeba přistoupit na tvrzení tehdejšího šéfa programu, že Jiří Hubač už „neumí psát“ a režisér Kachyňa „není v pořádku“. Nebyla jsem ochotná přistupovat na nezdůvodněné a svévolné rušení pořadů a likvidaci scénářů, ani na štvavé kampaně proti těm, kteří „měli paměť“.  Po dvaadvaceti letech práce v televizi, za kterou se podnes nemusím stydět, mi tehdejší šéfproducent přikázal popisovat v archivu krabice. Připomnělo mi to tátu, jehož setrvání v rozhlase bylo v sedmdesátých letech podmíněno napsáním pamfletu na Jaroslava Seiferta. Odmítl a žil pak ve velice těžkých podmínkách. Ani já jsem nemohla kývnout na to, že tvůrci, jichž si vážím, už nic neumějí nebo nejsou v pořádku. Lidí, kteří v produktivním věku museli kvůli „paměti“ či odlišným názorům studio opustit, bylo víc. Nezbylo mi než dát výpověď, odříct externí výuku na fakultě v Olomouci, kde jsem přednášela svoje téma „televize a etika“, a ve svých třiapadesáti letech  jsem se stěhovala do Prahy, kde jsme neměli byt ani práci. Jen hrdost, ale ta vás neuživí.“

    Otec Šárky Koskové byl existenčně likvidován v období „normalizace“. Dcera pro názor, pro obhajobu kultivovaného profilu dramatické tvorby, příslušející České televizi, v euforických letech svobody. Zaznamenávám tuto kauzu pro budoucího historika České televize.

   Inscenaci Koskových Zapomenuté tváře, adaptaci románu německého autora Waltera Jense, již uvedlo na jaře 1994 pražské studio. Byla to komorní hra z hereckého domova důchodců o lidech, kteří upadají v zapomnění, ale uchovávají si důstojnost - herecký koncert odměnil FITES Čestným uznáním.  

   V Praze byla několik měsíců bez zaměstnání, než ji přijala jako dramaturga televize Premiéra. Redakčně měla na starosti anonci programových tipů, pořad Echo. Ale plánované projekty dramatické tvorby, pro které do Premiéry vstoupila, se nikdy nerealizovaly; bohatší o nové zkušenosti po dvou letech odešla.

   O jejím širokém, kultivovaném rozhledu svědčí další působnost. Externě spolupracovala s Českým rozhlasem Vltava, pro který napsala asi dvacet rozhlasových her: například Poražený vítěz o objeviteli příčiny horečky omladnic profesorovi Semmelweisovi, pětidílnou hru Doktor Jessenius, dramatizaci stejnojmenného románu Karla Beneše Uloupený život,  Segalova románu Muž, žena a dítě Au revoir, papa, desetidílnou četbu na pokračování z románu Jana Drozda Člověk pro jeden život, původní pohádku Třináctek, čtyři dokumenty: Kámen bez odpočinku k 650. výročí Univerzity Karlovy, Astapovo 1910, poslední dny L.N.Tolstého v dokumentech, Sláva moje nezhasne, jsem já zvira nešťastné, dialog s otazníky kolem autorství Slezských písní, Architekt dobročinnosti ke stému výročí úmrtí mecenáše, architekta Josefa Hlávky. Váží si profesionální spolupráce s dramaturgy Janou Paterovou, Zdeňkem Boučkem, Michalem Lázňovským a s dalšími, a  z režisérů například s Dimitrijem Dudíkem, Markétou Jahodovou, Otakarem Koskem,  Márií Křepelkovou …

   Dva roky (1977-1979) byla šéfredaktorkou lékařského měsíčníku Avicenna, kam přispívali přední lékaři i spisovatelé. Autorsky se na obsahu časopisu podílela rozhovory s osobnostmi, s Danielou Kolářovou, Květou Fialovou, Pavlem Dostálem, Petrem Haničincem, Jiřím Lábusem, biskupem Paďourem a dalšími. V letech 1979 – 2003 se stala nakladatelskou redaktorkou Institutu sociálních vztahů, kde redigovala desítky odborných publikací – například Encefalografie, Urologie praktického lékaře, Mozek, Kardiologie, Děti a drogy, Zármutek a pomoc pozůstalým, ale rovněž Paradoxy televizního seriálu Miloše Smetany, publikace Milana Šmída Média, internet, TV NOVA a já, Proč psát profesora Vladimíra Mikeše, k reedici připravila a opatřila doslovem eseje filosofa Erazima Koháka P.S.psové…

   V televizi NOVA se autorsky podílela dvěma díly na seriálu Ordinace v růžové zahradě,  u řady dalších dílů tohoto seriálu jako storyliner. V současnosti spolupracuje s profesionálním autorským týmem na přípravě osmdesátišestidílného ambiciózního seriálu  o tom, jak se točí televizní seriál. A rovněž Český rozhlas má o další spolupráci zájem.

   Česká televize uvedla v roce 2003 její původní pohádku Prsten krále řeky a Modrého Mauricia na motivy Jany Kašové. Dosud pražským studiem nerealizované jsou dva její scénáře – Neděle jako stvořená pro vraždu na motivy románu Zdeny Frýbové a především Černá labuť dle románu A.M. Tilschové Vykoupení.  Scénář byl schválen se superlativy ještě za vedení tvůrčí skupiny Helenou Slavíkovou, ale pro realizační náročnost dosud  neuveden. A přece – premiéra inscenace bude malou splátkou velkého dluhu.

   Vychovala dvě dcery. Mladší Markéta žije v Londýně, starší, Galina Miklínová, je známou výtvarnicí. Ostravské studio ČT má v tomto tisíciletí excelentní publicistiku a dokumentární tvorbu. Ale vrchol jeho literárně dramatické tvorby spadá do let dramaturgyně a scenáristky Šárky Koskové.